Poděbradská náměstí

Seriál o jejich vzniku a historickém vývoji

Jiřího náměstí

Pokračování z minulého vydání PN

namesti V třicátých letech minulého století se u nás rychle rozvíjela automobilová doprava a pro ni se stal velmi nebezpečnou překážkou úzký výjezd z náměstí na most. Vozovka tu byla široká sotva čtyři metry, nebylo kam se rozšířit, a tak jediným řešením bylo zbořit některý z obou nárožních domů na jižní straně náměstí. O tom, že to bude hostinec Bílá růže (mimochodem rodný dům významného prvorepublikového historika Zdeňka Tobolky) rozhodl v létě 1939, tedy na počátku okupace, německý komisař města dr. Messner. Bezprostředním důvodem k tomu byla tragická událost, kdy v těch místech projíždějící německá vojenská kolona usmrtila desetiletou školačku. Do roku 1941 byl zbořen nejen nárožní dům čp. 16/I., ale i dva sousední domy směrem k mostu (proměnu této části náměstí dokládají fotografie).

Mnohaletý problém houstnoucí dopravy přes dávno nevyhovující železný most z roku 1888 se musel v polovině padesátých let definitivně vyřešit. Ze dvou variant tehdejší národní výbor dal přednost nahrazení starého mostu novým širokým mostem železobetonovým. Tenkrát totiž vznikla obava, že podle druhé varianty – nové komunikace včetně dalšího mostu vedené mimo město, by Poděbradům ubylo mnoho návštěvníků a že by bylo odvedením hlavního tahu hodně ochuzeno ekonomicky i společensky.

Nakonec ještě v osmdesátých letech minulého století došlo ke dvěma hrubým zásahům do urbanismu starobylého náměstí, které se už bohužel nedají napravit. V průhledu za radnicí je vidět obludnou stavbu Růžového slona, jemuž padla za oběť celá severní strana Husovy ulice (se starými přízemními domky včetně první poděbradské pošty), sahající k bývalému středověkému městskému opevnění. Pohled z náměstí k západu na obrovskou hmotu megalomanského, původně socialistického kulturního domu, bude už navždy rušit dojem z maloměstského historického jádra. Stejně nešťastná z hlediska stavebně historického i vizuálního byla v osmdesátých letech demolice dvou původně renesančních domů, na jejichž záchranu se nenašel dostatek finančních prostředků. Výstavný nárožní dům čp. 40/I. i sousední čp. 39/I. s novější fasádou byly tehdy do základů zbořeny a na jejich místě vyrostla nedávno předtím Krajským projektovým ústavem vyprojektovaná novostavba uvažovaného Domu družstev, sahající až k Valům. Budova s převyšujícími trojúhelníkovými štíty, které nemají v historické architektuře obdoby, provokativně ignoruje ostatní zástavbu náměstí a kazí její historizující vzhled (fotografie dokumentují vzhled Jiřího náměstí před zbouráním nárožních domů a výstavbu nového).

Naproti tomu poslední větší úpravy na Jiřího náměstí provedené na začátku devadesátých let minulého století byly, jak je patrné dodnes, ku prospěchu celého prostoru. Likvidace parkovišť, vydláždění zámkovou dlažbou, výsadba zeleně, vybavení novým osvětlením a drobnými doplňky včetně laviček, stojanů na kola atd. zklidnilo a usměrnilo tehdejší ještě zvládnutelný dopravní ruch a vytvořilo tu plochy vhodné pro různé aktivity, nakupování a společenský život. K příjemnému vzhledu náměstí přispěly ve většině případů pěkně obnovené fasády, nové portály a vchody do krámů a restaurací. Pomineme-li současné dopravní problémy, je tu sice ještě několik vad na kráse, ale věřme, že se je v krátké době společnými silami představitelů města, zainteresovaných architektů i poděbradské veřejnosti podaří odstranit. Vždyť v roce 1992 se Jiřího náměstí spolu s Kostelním předměstím a lázeňskými čtvrtěmi z dob první republiky stalo součástí historického jádra Poděbrad, s nímž tvoří památkově opravdu hodnotný celek. A tak do budoucnosti věřme, že se na Jiřího náměstí, v nejstarší části městské památkové zóny pod dohledem památkářů už nebudou opakovat akce osmdesátých let, že naše hlavní náměstí zůstane i nadále přitažlivým a příjemným prostorem nejen pro všechny návštěvníky našeho města, ale i pro samotné Poděbraďáky, kteří se k němu budou pyšně hlásit.

Pokračování příště

Text a foto: Jana Hrabětová, Polabské muzeum Poděbrady