Sebevražedný oddíl 01: Kopanec do zubů

Kdysi, na samotném počátku,kdy se teprve popularita superhrdinů teprve začínala rodit, nebyl padouch nic víc, než jen rychle vygenerované zlo slabého kalibru, který ve finále zpravidla posloužil jako boxovací pytel.

 

Později, když padouch zaujal, tak se třeba vrátil (klidně i ze záhrobí, neboť domnělá smrt nikdy nehrála velkou roli) aby mohl hrdinu opět potrápit a z téměř bezejmenného zla pro jedno dobrodružství se pomalu stávala legenda. O notný kus dál, získával i takový padouch (stejně jako hrdina) stále větší a větší osobnost a z prvoplánové figury, která repetivně ztrpčovala hrdinovi a jeho okolí život, aby se nakonec stala boxovacím pytlem, se stalo zlo, které si získalo oblibu. No a odtud už byl jen krůček k Sebevražednému oddílu, kde se i padouch může stát někým, komu bude čtenář fandit. 

 

Je to tak. Komiks se za ta léta přizpůsobil realitě. Nic není černobílé a i zlo může mít své světlé stránky. Stejně jako hrdina nemusí nutně být jen stoproprocentním klaďasem ve stylu Mirka Dušína. Podívejte se třeba na takovou Harley Queen. Původně postava z Batmanova animáku, později, přes Šílenou lásku převedená do světa komiksu je sice vražednou fanatičkou zbožňující Jokera, ale zároveň může být i děsně sexy a doslova k sežrání. Nebo takový Deadshot, původně naprosto černobílá postava zabijáka, se kterým Batman nikdy neměl příliš práce, se nakonec může vypracovat v sympatickou postavu s vůdčími schopnostmi, která svou nekompromisní drsností, několika hláškami a vražednou výkonností do nutí čtenáře k projevům sympatií. A právě tyto dva jsou v případě Sebevražedného oddílu největšími tahouny. Jak toho filmového, tak i toho komiksového.

 

Vzpomeňte si třeba na starý válečný film s Bronsonem Tucet špinavců. Zde byla skupinka vězňů vyslána na sebevražednou misi. Tady nejde o misi. Tady těch misí bude nespočet. Sebevražedných misí pro Sebevražedný oddíl.

Sebevražedný oddíl. 

Skupinka vytvořená ze záporáků, kteří jsou donuceni zachraňovat svět. Klasické klišé obrácené vydavatelstvím DC naruby. U konkurenčního Marvelu to byly třeba Thunderbolds vedené Normanem „Green Goblinem“ Osbornem, kteří vzešli z velkolepého eventu Občanská válka, tady zase padouši, včetně těch psychopatických, dostali pod kůži mikrobombu (klasická pojistka) a šanci si částečně odpykat své hříchy. Nasazením do téměř předem ztracených misí, se kterými nechce nikdo mít nic společného, protože kromě smrti smrdí i průserem. Takže misí, se kterými by si ani Batman, ani Superman, ani  nikdo jiné, nechce špinit své ruce. Jako třeba když je zapotřebí vyrubat celý plný sportovní stadión jehož diváci byli infikováni záhadným virem, nebo když je nutné brutálně zpacifikovat osazenstvo věznice ve které vypukla superpadoušská vězeňská vzpoura. Prostě vše, co smrdí zábavným masakrem. Plus nějaké ty vyhřezlé vnitřnosti jako bonus. Doby, kdy exlicitní násilí měli v komiksu stopku jsou už taky dávno minulostí.

 

Sebevražedný oddíl je mix brutální akce a zábavy. Stejně jako film, který byl na motivy tohoto komiksu natočen. Není asi náhodou se měl premiéru krátce po marvelovském Deadpoolovi (rovněž mix brutální akce a třeskuté zábavy) a už vůbec není náhodou, že komiks (myšleno je české vydání) se objevil krátce před premiérou. Ono na tom vlastně není vůbec nic složitého. Třeba taková Harley a její sólová řada (rovněž vycházející u nás) je takovou DC odpovědí na úspěšného konkurenčního Deadpoola, trendy se proměňují a každý chce být in, aby se najednou neocitl vedle vyjetých kolejí klasického mainstreamu. A sebevražedný oddíl je fakt celkem výbušná zábava. Pro někoho, kdo má načteno o to větší, neboť mnozí padouši (hrdinové) patřili v klasice k druhé, mnohdy až třetí záporácké lize (např. Captain Bumerang, nebo Black Spider), takže jejich náhlý výskyt o to víc pobaví. Stejně jako úmrtnost. Tato série se se svými postavami ani trochu nemaže. Mnohé, hlavně ty nezásadní, jsou na odpis. Ano, většina postav patří mezi ty, kterým se říká „Postradatelní“. Ne, tentokrát už žádný boxovaní pytel, ale rovnou pytel na mrtvoly. Inu doba již dávno přitvrdila.

 

A nezapomínejme ještě na jednu věc. Stejně jako všechny řady té doby, tak i Sebevražedný oddíl (vycházející v originálu v letech 2011 až 2012) je součástí eventu 52, takže zde jsou nitky svazující jeho „děj“ s celým univerzem. Třeba Jokerův uříznutý ksicht, který se stane pro Harley pochopitelnou motivací k „sólové akci“. Na druhou stranu komiksová Harley se dokáže mnohem více odvázat než ta filmová. A to že miluje svého klauna samozřejmě neznamená, že by nemohla šíleně osouložit i někoho jiného. A ještě něco, komiks i přes svou nespornou zábavnost hraje často na mnohem vážnější strunu než film, což mu místy dává slušnou hloubku. Dokonce i příběh se neomezuje pouze na zábavné brutální řádění, ale najdete zde i vývoj postav a kontinuální příběh. Stejně tak se složení oddílu neomezuje pouze na jednu sestavu, ale postupem je doplňován o nové antihrdiny. Ne není to nic světoborného, ani přelomového, jedno se mu však upřít nedá. Je to slušný nápad a poctivý kus odvedené komiksové práce.

 

Jedno velké  mínus však tato kniha má. A tím je její konec. Sebevražedný oddíl končí druhou kapitolou ze tří v příběhu Lov na Harley Quinn a ve zlomovém okamžiku. Cliffhanger jako kráva. To by samozřejmě nevadilo v momentu, kdyby tato řada vycházela s větší kadencí, ovšem ve chvíli, kdy BB Art své knihy vydávává s cca ročním odstupem, je to tak trochu k vzteku. Jinými slovy, tato kniha je bez konce, což nepotěší. Knihy bez konce nikdo nemá rád. Kdyby obsahovala i vyvrcholení, byla by moje spokojenost téměř maximální. Zkrátka a dobře výtečně (autorsky i kreslířsky) odvedená oddechová brutální jízda, ne tak zábavná jako Deadpool, ale ani ne tak povrchní, jak by se mohlo zdát.

Nic víc, nic míň.