Elektra: Atentát

Jméno Franka Millera je komiksovým pojmem. Však to znáte, Sin City, 300 a hlavně přelomový Návrat temného rytíře. Ovšem před tím vším tady byl Daredevil. Nebo spíše Electra.

 

V roce 1979, tedy v dobách, kdy ještě Millerovo jméno nebylo zbožně skloňováno jako JMÉNO (psáno velkými písmeny) komiksového hitmakera, zabloudil tento talentovaný výtvarník a scenárista do stáje Marvelu, kde se nejprve jako kreslíř a později i scenárista podílel na osudech slepce v rudém kostýmu páchajícího hrdinské činy v Hell Kitchen. O tom se nakonec můžete přesvědčit v knize UKK Daredevil: Na černé listině. Jeho inovativní přístup nakonec pomohl této průměrné řadě, které v té době hrozil propad, šplhat výš a výš na žebříčku popularity. A to byl jenom začátek. Když později převzal scenáristické otěže a věnoval Daredevilovi jak moderní kořeny z nichž se zrodil (Daredevil: Rok jedna), tak i osudovou nemesis a lásku, psychopatickou ninja bojovnici Electru, kterou po čase nechal zabít, vytvořil jeden ze zásadních milníků této řady. A jsme doma.

 

Píše se rok 1985 a Electra je už nějakou dobu pod drnem. Jenže znáte to. V komiksu nikdy není smrt (snad jen s výjimkou Spideyho strýčka Bena) definitivní. A tak se i před Milleara jehož věhlas nabýval na síle postavila nemalá výzva. Přivést Elektru zpět a vytvořit dílo, které by nasytilo fanouškovský hlad po této rozporuplné postavě. Epické dílo pro marvelovskou řadu s příhodným názvem Epic.

 

Elektra je zpět. Moře vyplavilo tajemnou ženu, která krátce poté sejmula dva poldy a zákonitě skončila v blázinci. A dál? Dál je to solidní haluz. Od prvních stránek tohoto výjimečného komiksu v němž se prolínají střípky minulosti, přítomnosti a osudy postav robleskují v psychadelickém blouznění. A čtenáři je hned od začátku jasné, že tohle není klasický komiks během kterého může vypnout mozek a prohlížet si obrázky doplněné dialogy v komiksových bublinách. Tedy může, ale v tom případě nebude ani zhola tušit, která bije. Vyprávění je v tomto případě hodně inovativní a prvních pár sešitů, v tomto případě kapitol knihy se čtenář zoufale snaží chytit pověstných stébel, aby se do děje vůbec dostal a trochu se v něm zorientoval. A to vše ještě umocňuje kresba Billa Sienkiewicze, která se mění stejně jako narušená psychika hlavní hrdinky. Od naivních dětských čmáranic, po krásné realistické obrazy. Oba tvůrci tak se čtenářem rozehráli hodně zvláštní a rozhodně nadstandardní hru, v níž není vůbec nic jednoznačné. Ne, tady forma nekraluje nad obsahem. Tady se vše skvěle doplňuje a po úvodních třech sešitech, kdy jednotlivé střípky začnou do sebe zapadat i dávat jasný smysl.

 

Co napsat k příběhu Elektry? Raději méně než více, neboť ochudit spoilerem čtenáře o skládání psychopatické mozaiky v níž hrají hlavní roli vyspělé technologie, ovládání mysli a nekompromisní cesta přes hromadu mrtvol by bylo prostě trestuhodné. Samozřejmě, jedná se o produkt osmdesátých let, takže pokud čekáte realistické vyprávění, máte zaděláno na betonovou čekárnu. To co zpočátku probleskuje mezi řadou rozličných obrázků a později nabývá strhující tempo je spíše futuristický pohled do světa, kde nikdo není bez viny, lidské slabosti jsou vybroušené na ostří nože a kde cesta k cíly připomíná Terminátorovo metody. Ten kdo stojí v cestě a neuhne má zaděláno na otravu olovem. Spoustou olova. Navíc, zde určitě nenajdete kladného hrdinu. Nikdo zde netouží páchat dobro, nikdo se nesnaží dělat svět lepším. K čemu by to bylo? Tohle je úchylný zvrácený svět, který prostě lepší být nemůže. Svět, který zčásti evokuje legendární Millerův návrat temného rytíře. Svět ve kterém se odráží tehdejší strašák třetí světové války, svět, v němž se zrcadlí magické schopnosti ninjů stojící proti novým, dokonale smrtícím technologiím. Svět jako stvořený pro vyšinutého zabijáka něžného pohlaví, který, brodící se krví, neuhne ani o píď s naplánované cesty.

 

Samozřejmě i na nějaké to cameo dojde, ale opravdu jen tak mimoděk. Daredevil je zde pouze zmíněn v retrospektivní pasáži (korespondující s Millerovým Daredevil: Rok jedna), ke slovu se třeba dostane i Nick Fury a jeho SHIELD (ten je zde naopak vylíčen jako opravdu rozporuplná organizace) a z těch reálných postav je nepřehlédnutelný fakt, že obličej komiksového prezidenta nápadně připomíná tvář JFK. Toho JFK, který si dojel do Dallasu pro atentát. Ano, do tohoto výtečného guláše si můžete přimíchat i politickou satiru. A to pekelně temnou satiru. Tato kniha je totiž opravdu všechno možné, jenom ne tuctový komiks. A proto beze zbytku funguje i dneska.

 

Vrátila se tedy Elektra ze záhrobí? Na tuto otázku není snadné odpovědět. Ano, její přítomnost se dá vyložit všelijak. Pokud však čekáte nějaký oslí můstek, který by jí přivedl ze záhrobí kam jí poslal Bullseye, čekáte marně. Toto může být klidně i neodvyprávěný příběh z její minulosti. Rozhodnutí tvůrci nechali na čtenáři, kterého důkladně koupou v nejednoznačné mysli nevýkonnější vražedkyně na světě pro kterou není nic nemožné. Vražedkyně, která díky tomuto inovativnímu ztvárnění získává další rozměr, včetně své  minulosti. Podané naprosto svérázným způsobem, jak je asi z předchozích řádků jasné.

 

Nakladatelství Crew, které Elektru vyvrhlo na pulty si dalo na svém vydání obstojně záležet. Pevná vazba, skvělá redakční úrava, kvalitní papír, zkrátka vše co si může komiksový knihomol přát. K dokonalému orgasmu chybí snad jen větší sytost barev.  Ctenář tak dostává do rukou doslava umělecký komiks v odpovídající formě, který je na hony vzdálen klasickým superhrdinským výtvorům té doby. Elektra není jednoduchá záležitost ani odpočinkové čtení. Je to Millerův manifest, té doby, že komiks se dá taky dělat jinak. Je to grafická lahůdka. Je to zajímavé počtení ve kterém budete zprvu tápat a o to víc se snažit přemýšlet. Je to kousek, který tady prostě po všech provařených, dnes již notorisky známých Sin City, 300 a Návrat temného rytíře, prostě chyběl.