„Dne 21. ledna nastalo ve zdravotním stavu Leninově náhlé zhoršení. O půl 18. hod. večer počal dech váznout, nastalo bezvědomí, spojené s obecným ochabnutím. V 18 hodin 15 min. večer vydechl Lenin naposled za známek ochrnutí dýchacích středisek.“ (z dobové lékařské zprávy) Chybí v této lékařské zprávě jedno zásadní slovo? Slovo „syfilis“? Zbláznili jste se??? Modla, boží revolucionář, přeci nemohl mít syfla. Fuj!

 

Vladimír Ilijič Lenin zemřel v lednu 1924. Bylo mu 53 let a v předchozích dvou letech ho postihl třikrát záchvat mozkové mrtvice. Ke konci života ochrnul a projevovala se u něj demence. Sověti udělali po jeho smrti vše pro to, aby se nikdo nedověděl o jeho nevyzpytatelném, manickém chování, o jeho návalech zuřivosti a předčasné smrti. Právě tyto symptomy totiž ukazují na pokročilé stádium plíživé neurosyfilidy, tedy neléčené pohlavní choroby, která byla již ve středověku považována za trest boží a syfilitici proto byli v období raného novověku řazeni mezi malomocné. Ne však milovaný Vladimír Iljič!

 

Ve vládní zprávě o Leninově smrti se praví: „Nic nenaznačovalo blízkosti smrti. V poslední době zlepšil se zdravotní stav Leninův značně. Zdálo se, jako by vše ukazovalo, že jeho zdraví i nadále se bude lepšiti. Zcela neočekávaně nastalo dne 21. ledna silné zhoršení a po několika hodinách Lenin zemřel. Smrt Leninova znamená nejtěžší ránu pro pracující třídy sovětského svazu od té doby, co dělníci a sedláci Ruska dobyli moci, ránu, která těžce postihne každého dělníka a sedláka nejen naší republiky, nýbrž i všech zemí. Široké vrstvy pracujícího lidu celého světa budou oplakávat svého vůdce.“

 

Není divu, že tváří v tvář takové pompě, která později z vůdce bolševického převratu udělala hojně navštěvovanou mumii v Mauzoleu (nejeden dobový vtip se ironicky dotazoval, jestli je větší fronta před ruským Mauzoleem, nebo před českým obchodem se zeleninou kam zrovna přivezli banány) se o některých věcech prostě nemluví. V tomto případě je pod trestem smrti zakázáno mluvit.

Třeba o tom, že Lenin mezi prosincem a březnem roku 1923 sepsal svou závěť, tzv. Dopis sjezdu, ve které mimo jiné varoval před Stalinem, nebo o tom, že Lenin údajně chytil syfla už v roce 1902 od jedné z prostitutek v Paříži. 

 

Jedinou výjimku tvořil slavný vědec Ivan Pavlov, slavný díky svému výzkumu podmíněných reflexů. Jeho výrok že "autorem revoluce byl šílenec se syfilisem v mozku", doplňuje zadokumentovaný rozhovor mezi Pavlovem a jeho kolegou Michailem Žernovem v Paříži v roce 1928, v němž Pavlov tvrdil Žernovovi, že Lenin trpěl syfilisem, a už v době jeho působení jako sovětského vůdce se u něj projevovaly klasické symptomy člověka, postiženého progresivní paralýzou, způsobenou touto nemocí.

 

To, že Pavlova za takováto odvážná, s morálkou sovětského člověka naprosto neslučitelná, tvrzení nepotkala kulka do vazu, se dá přičíst vědcově velkému odbornému renomé, daleko přesahující hranice Sovětského svazu. Pavlov měl prostě to štěstí, že byl výjimkou, které, díky vědecké proslulosti, udělil imunitu sám Lenin.

 

Ostatní to štěstí neměli a tak si o Leninově syflu, stejně o jeho viditelných příznacích, jen tichounce, téměř neslyšitelně šeptali. Řada členů tehdejšího komunistického vedení byla přesvědčena, že danou nemoc má. Nemohli o tom ale otevřeně mluvit - kdyby to učinili, hrozila jim jistá smrt. Před Leninovo smrtí, i po ní. Ostatně sovětští vědci, kteří zkoumali Leninův mozek po jeho smrti v roce 1924, dospěli ke stejné diagnóze, která se tak v následných letech stala  veřejným tajemstvím, o němž se nikdo neodvážil nahlas promluvit, tudíž pochopitelně neexistují ani žádné sovětské oficiální záznamy, jež by celou záležitost ednoznačně potvrzovaly.

 

Veřejná kritika Lenina byla zakázaná, a když se jí někdo dopustil, obyčejně byl fyzicky zlikvidován. Dá se však označení diagnózy, byť u pohlavní choroby, kterou do Evropy zavlekli Kulumbovi námořníci z nově objevené Ameriky, označit za kritiku? 

 

Normálně asi ne, byť o pohlavních chorobách se moc, v rámci puritánství, nemluví ani dneska. Ale v totalitní zemi, kde stačil k oprati kolem krku, či randeti s popravčí četou třeba jen křivý pohled (a mnohdy ani to ne, stačila dobře mířená fáma, či účelová informace) se mohlo jedna o učiněnou „vlastizradu“. Hanobení pečlivě opečovávaného kultu se, nejen v totalitní společnosti, příliš nevyplácí. A to navzdory historickému faktu, že Lenin i se svým syflem byl vlastně v dobré společnosti.

Prokazatelně ho rovněž měli i Ivan Hrozný, anglický král Jindřich VIII, Albrecht z Valdštejna,  Napoleon Bonaparte, či Adolf Hitler.

 

„Není ho již mezi námi, ale jeho dílo zůstane neotřeseno. Sovětská vláda, která vyslovuje vůli pracujících vrstev, bude v díle Leninově pokračovat, a půjde dále po cestě, kterou on ukázal.“

 

Se syflem na věčné časy a nikdy jinak!

 

Další politický pohlavár na řadě, umírající prolezen syfilidou, byl československý Kléma Gottwaldů. Taky údajně zemřel na mozkovou mrtvici a taky z něj udělali mumii. Bohužel nepovedenou mumii, která dlouho nevydržela.