Byť bylo SNP poraženo na hlavu, Němci se velkým vítězstvím opájet nemohli. Spíš naopak. Hnutí slovenského odporu se jim potlačit nepodařilo. Naopak partyzánské oddíly ukryté v horách jim působily nemalé ztráty. A civilní obyvatelstvo partyzánům nepokrytě pomáhalo. Musely tedy nastoupit represe.

 

Společně se slovenskými kolaboranty tak fašisto ke konci války vypálili na 95 slovenských vesnic. Mezi nimi i vesnice Kľak a Ostrý Grúň, které díky brutalitě jež trestnou výpravu protipartyzánské jednotky Edelweiss a slovenských vojáků vedených kapitánem Ladislavem Nižňanským, provázela vstoupili do válečné historie Slovenska zapsané černým písmem. Nemilosrdný masakr se udál 21. Ledna 1945. Bylo povražděno více než 140 lidí, většinou starců, žen a dětí, přičemž byly opě vesnice i okolní usedlosti vypáleny.

 

Trestné výpravě předcházela průzkumná akce v níž se fašisti střetli s partyzány. Odpor partyzánů byl zlomen a v obci Klak se uskutečnil pohřeb jednoho z nich. V té chvíli ještě nikdo netušil, že za dva dny, v neděli, se z celého okolí stane mrtvá zóna. 

 

Toho nedělního rána čekalo v táboře pod Ostrým Grúněm více než tři stovky alkoholem rozvášněných mužů na rozkaz k masakru. Ten podle očekávání přišel a byl zcela výstižný: Exemplárně potrestat civilisty, bez ohledu na pohlavá a věk. Brutální mašinérie se dala do pohybu. Okolo vesnice byl utvořen neproniknutelný kruh a posléze začali Němci oblečení v bílých sněhových převlečnících přepadat jeden dům po druhém. Jeden z nich se pak stal popravčí komorou, v níž vyhaslo kolem sedmdesáti životů.

 

„Postupne nás tlačili do domu a pritom nás neustále bili. Manžela chytili za plece a sotili do mlynčeka na mäso. Všetci štyria sme sa kŕčovito držali. Deti už pochopili čo nás čaká a neustále plakali. Prosebným pohľadom som sa pozrela na kata, dúfajúc že sa nad nami zľutuje. Nemal v sebe, ale kúska citu. Ako sme postupne prichádzali k nemu, pohotovo na nás mieril samopalom. V izbe v ktorej sme sa ocitli už bola plná mŕtvych. Ozvala sa streľba zo samopalu a všetci sme spadli na zem. Takto sme ležali na zemi približne tri hodiny než som nabrala vedomie, cítiac strašnú bolesť v hlave.“ (svědectví jedné z přeživších, Paulina Štefanková)

 

Po masakru v Ostrém Grúni se dalším alkoholem posilnění vojáci vydali dále ve svém krvavém křižáckém tažení. Směrem Klak, kde se měl brutální scénář opakovat. Zde již nenaháněly své oběti do jednoho domu, jako v Grúni, ale jednoduše je stříleli tam, kde je uviděli. První na řadu přišel Nový Klak. Krutost neznala mezí a slitování neměli ani s dětmi. Tříměsíční Jozefinku Haringovou hodili o stěnu domu a její matku zastřelili. Stejně dopadl i zbytek rodiny.

 

„Boli sme vyhnaný von a postavený vedľa uloženého dreva. Nahnali tu aj ďalších ako Jozefa Pavlíka, Rudolfa Haringa, Antona Kotrlca a ďalších. Jozef Pavlík sa snažil Nemcov presvedčiť, aby nás nechali, že sme nič neurobili. Na to ho jeden udrel do hrude a pritom kričal ,, Alles partisan! “. Ďalší si pýtal zápalky. Môj brat mu podal škatuľku so zápalkami dúfajúc že chce fajčiť. Nemec odišiel so zápalkami do domu Martina Tadiana a podpálil ho. Vtom prišiel obrnený transportér a spustil paľbu do domov. Niektoré domy boli už v plameňoch.“ (svědectví jednoho z přeživších, Jozef Adamov)

 

Sotva se Nový Klak, kde zahynulo přes osmdesát lidí, ocitl v plamenech, trestná výprava již mířila k Hornímu Klaku, kde bylo v plánu sehnat všechny obyvatele na volné prostranství před školou a tam je pokosit střelbou z kulometů.

 

Bestialitu nacistů dokazuje osud 21letého zraněného partyzána Martina Herky z Kľaku. Vojáci mu rozřezali chodidla, na několika místech stáhli kůži z těla, uřezali uši, nos a jazyk, a poté co mu nakonec vypíchli oči, přivázali ho k jednomu z obrněných transportérů a vláčeli tak dlouho, dokud nezemřel. Podobné mučení zažil i zranění partyzáni Jano Jakab a Peter Boroš zajatí před třemi dny po přestřelce během průzkumu u Ostrého Grúňu. Na ty pak naházeli slámu, polili benzínem a zaživa upálili.

 

 Obyvatelé Klaku, kteří prozatím unikli okamžité smrti, byli shromážděni na volné prostranství před kapličkou před ústí kulometů. Vykonání ortelu pozdržel místní farář, který Němce prosil o trochu času na modlitbu. Nakonec se poprava nekonala, jelikož po příjezdu motospojky s telegramem velitel vraždění zastavil. Obec pak byla vyrabována a zapálena. Dílo zkázy tohoto dne konečně našlo svůj konec.

 

DOVĚTEK:

Z podílu na masakru byl po válce obžalován i Slovák Ladislav Nižňanský, který za války působil v německé protipartyzánské jednotce Edelweiss. Po válce uprchl Nižňaský do Německa a v roce 1962 byl v komunistickém Československu odsouzen k trestu smrti v nepřítomnosti. V roce 2006 mu pak byl tento trest změněn na doživotí. V září 2004 byl Nižňanský zatčen německou policií. V následném procesu, který trval 15 měsíců, soud nakonec zbavil Nižňanského viny.