Koncem sedmdesátých let se vynořila série perverzních filmů s mnohdy se opakující tématikou. Utrpení, sadismus, zvrácenost a perverze ve spojení s koncentračním táborem, nebo ženským lágrem. Žánr sám si pak vysloužil jméno Naziploitation.

 

Jeho zvrhlou antihrdinkou byla většinou nadměrně kozatá esesácká šťabajzna solidního vzhledu, jejíž podstata a hlavně činy byly natolik zvrhlé, kruté a perverzní, že by se za ně nemudel stydět i ten nejdrsnější úchylák. Tyto skutky byly samozřejmě mnohdy páchané se sexuálním podtextem. Od kastrace pro muže, po obrovský vibrátor omotaný ostnatým drátem pro ženy. Tyto hodně svérázné filmy (fungující ve spojení perverze, sex, svastika) s sebou samozřejmě strhly velou vlnu kontroverze, hraničící mnohdy se znechucením. (více se o tom dočtete ZDE) Bohužel, skutečnost byla mnohdy ještě drsnější a její reálné „antihrdinky“ si mnohdy s ničím nezadaly s těmi filmovými. 

 

 

Jen s jedním zásadním rozdílem. V reálu první poloviny čtyřicátých let tekla pravá krev, bolest byla zničující a krutá smrt realitou všedních dní. A mnohdy osvobozující. S ohledem na onu dobu si mnohý dnes řekne, že je neuvěřitelné, co dokázal udělat člověk člověku. O to neuvěřitelnější, při pomyšlení, čeho bylo schopno „něžné pohlaví“ zmanipulované ideologií a vybavené pocitem všemocnosti v místě, kde mohl „nadčlověk“ spáchat prakticky cokoliv si umanul. Zde jsou příběhy některých ze zástupců těchto nadsamic, které se nestaly hospodiňami pečícími štrůdl, ale sadistickými sviněmi pečícími lidi. Zaživa..  

 

 

 

 

. 

 

Hildegard Lächert (málo potrestaná Krvavá Brigita)

(20.1.1920 - 1995)

 

„Říkali jsme jí „krvavá“ proto, že s bitím nikdy nepřestala, dokud se neobjevila krev.“ (Henryka Ostrowská, svědkyně)

 

20. ledna, roku 1920 narozená zdravotní sestra vystřídala za svou „perverzní kariéru“ hned několik koncentračních táborů. Začala ve dvaadvaceti, jako mnoho jí podobných v Ravensbrucku (mezi nimi i Hermine Braunsteiner, či Elsa Ehrich), odkud byla přeložena do Majdanku (když jí bylo pouhých 22 let), její cesta nakonec vedla i přes Osvětim a po útěku z tohoto tábora smrti se podle některých objevila i v Mauthausenu. Několikrát (minimálně třikrát) se podílela na selekci během které bylo určeno, kdo zemře ukamžitě v plynové komoře a kdo bude umírat zaživa v lágru a do výčtu jejích zločinů patří i účast na selekci dětí, které byly prováděny v rámci vyčištění ghetta Bialystok. A to samozřejmě není všechno. Krvavá Brigita si svou moc nad životy jiných ráda, jako řada jích podobných perverzních čubek, užívala.

 

Ač se prý v civilu ke všem chovala mile a přívětivě, vězni jí znaly pouze jako běsnící a nevypočitatelnou bestii s bičem se železnou kulí na konci, kterým vlastoručně umlátila několik lidí. „Odkliďte to hovno!“ rozkázala ostatním , když bez důvodu umlátila jednoho z vězňů. Jiné dvě ženy ubila  smrti, protože díky vysílení nepracovali podle jejího gusta. A nebyl to jen bič. Dvě řecké židovské dívky skopla během čistění latrín do sraček a užívala si pohled, jak se pomalu topí ve výkalech. Na židovské děti a ženy měla obzvlášť spadeno. Jednu těhotnou polskou dívku (navíc těhotnou s jedním z esesáků), nechala podle jedné z výpovědí roztrhat psem. Ostatní vězni tuto „šou“ museli pozorovat.

 

Paradoxní je, že tato bestie se zaslouženého trestu za tak bezbřehou fantazii, co se utrpení týká, málem nedočkala. Když byla po válce chycena a souzena v tzv. Osvětimském procesu, dostala sice patnáct let, ale po devíti byla již na svobodě. Poté stanula před soudem v roce 1975. Za zločiny v Majdanku. Za ty dostala dvanáct let. Nakonec krvavá bestie Brigita umřela ve věku 75 let, roku 1995 v Berlíně.