Tak ho tady máme. Hašek. Ochlasta, bigamista, anarchista a bohém, který se stal uznávanou celebritou. Respektovaný i proklínaný bohém, autor českého mýtu, prazvláštního hrdiny, se kterým se i po takřka 90ti letech ostýchavě ztotožňujeme - neztotožňujeme, Jaroslav Hašek, skonal 3.ledna 1923 ve zchátralém domě v podhradí v Lipnici nad Sázavou, který v opilosti slíbil koupit. 

 

Těžce nemocný tu v místnosti vedle kuchyňky diktuje poslední kapitoly čtyřdílného bestselleru Osudy dobrého vojáka Švejka, který nikdy nedokončí. Poslední dny a týdny jeho života jsou truchlivé. Jeho tělo jako by opuchlo, špatně chodí, otékají mu nohy. Trápí ho žaludek a často i během diktování se mu udělá nevolno. Jaroslav Hašek zemřel ve věku nedožitých čtyřiceti let na ochrnutí srdce. Peripetie provázející Haškův život nekončí ani po jeho smrti. Peníze na obřad ani rakev nejsou a nenajde se nikdo, kdo by to byl ochoten zaplatit. Je tedy nutné Haška pohřbít na dluh. Další problém je s farářem, který Haška považuje za bezvěrce a trvá na tom, aby byl Hašek pohřben v koutě hřbitova za márnicí v místě, kam se pohřbívají sebevrahové. Nakonec po dlouhém vyjednávání farář souhlasí, aby byl Hašek pohřben k zadní zdi. Teprve po létech je jeho skrovný hrob osazen deskami z posázavské žuly. A ze spisovatele se stala celebrita. Později světově uznávaná celebrita.

 

  Hašek přichází na svět do chudých poměrů. Ve svých 13ti letech přichází o otce, což situaci ještě zhoršuje. Rodina se stěhuje z místa na místo. 

  Na gymnáziu ho učí Alois Jirásek, kterého upřímně nenávidí. Studium nedokončí a učí se drogistou, nakonec maturuje na obchodní akademii v Praze. 

 

 Jako dítě byl Jaroslav Hašek spíše zastrašený a ostýchavý. Ministroval v kostele u sv. Štěpána a znal výborně katechismus. Po smrti otce však Jaroslav rychle překonává zábrany školy a výchovy a pod vlivem kamarádů rozvíjí svůj temperament. 

 

 Po studiích nastupuje na místo bankovního úředníka v bance Slavia. Brzy však toto místo opouští - láká ho bohémský život, jemuž se zcela oddává. Jako tulák se vydává pěšky na cestu přes Slovensko, Halič a Uhry.

 Seznamuje se s českými anarchisty, dostává se do jejich čela. Je za svou činnost i krátce vězněn. Žení se, holduje alkoholu a živí se novinařinou. 

 

V roce 1915 Hašek dobrovolně narukoval, téměř nikomu o tom předem neřekl, proto byl nějakou dobu hledaný.  Bojuje na haličské frontě. V Rusku padl do zajetí. Po krátkém působení v československých legiích přešel k Rudé armádě. Stává se z něj komunista a tak přijíždí i do Prahy, kde pracuje jako politický komisař. Co vedlo Haška k opuštění myšlenky anarchismu a přijetí socialistických myšlenek, nikde neobjasnil. Na základě jeho díla lze říci, že k anarchii měl rozhodně blíže. V Rusku se znovu oženil (po návratu do Čech nebyl souzen za mnohoženství jen díky tomu, že v Rusku nebyl zrovna pořádek a neuznávaly se vzájemně různé smlouvy). V Praze se vrací ke svému bohémství. Znechucen politickým vývojem se uchyluje do Lipnice.

 

 Jaroslav Hašek psal zpočátku především cestopisné povídky, črty a humoresky, které publikoval časopisecky. Haškovo dílo nelze přesně zmapovat, protože používal mnoho pseudonymů.

 

  Základem próz Jaroslava Haška byly jeho skutečné zážitky. Není však vždy jasné co je pravda a co je pouze básnická nadsázka. Hašek nenáviděl přetvářku, sentimentalitu, usedlost, ironicky reagoval na sociální verše. Dalším typickým znakem jeho tvorby je odpor k mravním a literárním konvencím. Pro kompoziční nekázeň, přílišné užívání drastických obratů a zálibě líčit nedostatky válečné a maloměsťácké společnosti byly Haškovy knihy nebyly správně posuzovány. Ve skutečnosti se málokde shledáme s rozhledem a typizací vyžadující hlubokou znalost  psychologie, tak jako v Haškově próze. Dobrým vojákem Švejkem dokázal nakopnout pár generací Čechů. Hlavně asi tím, za co ani sám nemůže, totiž že se Švejk proslavil ve světě. Je přeložen do 54 jazyků, mnohokrát zfilmován a dramaticky ztvárněn. A slovo „švejkovství“ se stalo tak trochu nálepkou pro češství. Tak si asi ten čtvrtý díl Osudů musíme dopsat každý sám za sebe.

 

Text: Marie Řeháková