Společnost navigátor

• Události
• Reportáže
• Kultura
• Stalo se
• Reality show
• People (galerie osobností)
• Videa
• Fenomén doby
• Zajímavosti kolem
• Povídky, příběhy, beletrie

 

Zaregistruj se a poznej víc ze pestrého světa TotalMAGu.

Jiříkův obyčejný příběh 03: První školní den (1973)

 

Třetí část normálního, naprosto reálného příběhu, která své čtenáře pozve na vítání prvňáčků v roce 1973 a přiblíží skutečné osudy hrdinů z dob, kdy krizová léta vystřídal normální život.

 

První školní den, rozhodně není normální den. Počínající normalizaci navzdory. Má v sobě vždy něco zásadního a jak řekla při přijímání prvňáčků soudružka učitelka Horáková, „právě v tento den vstupuje každý hodný chlapec i holčička na cestu, během které jistě dospěje v přínos celé socialistické společnosti.“ Jiřík, který před měsícem a pár dny dospěl do věku šesti let, udělal přes uličku mezi lavicemi na Janičku ze sousedního paneláku, dlouhý nos. Janička se mu totiž líbila. Měla pěné bílé podkolenky a krátkou sukénku.

 

Už před budovou školy, jejíž průčelí zdobila socha chlapce s aktovkou hledícího vzhůru k světlejším zítřkům, kdy se stane plnohodnotnou součástí pracujícího lidu, je uvítali pionýři s mávátky v podobě kytiček. Jiřík se do školy hodně těšil. Hlavně na nové kamarády. Maminka mu říkala, že ho tam naučí číst, počítat a taky psát písmenka. Určitě se mu to bude hodit. Třeba jednou napíše knihu. Jiříka zase napadlo, že ten kamenný chlapec je hodně velký. Tatínek ho před ním společně s kamarády Péťou a Janičkou vyfotil. Na památku. Janičce to vážně slušelo. Nejen ta sukénka, ale i culíčky a naducané tvářičky. Peťa byl skoro o hlavu větší, než Jiřík. Každý ve třídě byl větší než Jiřík, stejně tak jako byl ten kamennej kluk s aktovkou, který nikdy nezestárne, větší než všechny děti, míjející ho, každý všední den, před vchodem do třetí základní devítileté školy ve městě. Když se pak jednou Jiřík nezbedně pokoušel na tu jeho aktovku vylézt, spadl a pořádně si natlokul zadek.

 

Emilka plakala dojetím, že její chlapeček je už školák a táta Jirka bych hrdý, stejně jako je hrdý každý otec, který si uvědomuje, že jeho dítě začíná brát vlastní rozum. Však ho taky má ten capart, oblečený v tesilkách, košilce a svátečným svetříku, který mu Emilka upletla, zapotřebí. Jiřík totiž nebyl zrovna vzorem klidného, neproblematického dítěte, o kterém se by povídalo, že dělá rodičům jen radost. Naopak, soudružka vychovatelka v mateřské školce, se někde nechala slyšet, co to asi musí být za rodinu, když mají takové zlobivé a nevychované dítě. Když se to táta Jirka dozvěděl, chtěl si to s ní nejprve vyříkat. Hezky od plic. Nakonec se na to vykašlal. Měl důvod. Zrovna v té době si už jednou hubu nešťastně pustil na špacír a hned přes ní dostal. Nemluvě o faktu, že ho nakonec málem kvůli ní vyhodili z práce.

 

To bylo totiž tak. Na nádraží, kde, díky škole, získal funkci vedoucího posunu, znamenající, že během posunování vlaků měl řídící funkci, byl zvolen do Drážního výboru, což zase znamenalo cestu jednou měsíčně do Plzně na školení a odborářské zaměření na péči o pracující. A byť nikdy, na rozdíl od Emilky nebyl komunista, díky této funkci byl jedenasedmdesátém roce pozván na prověrku, která měla otestovat, jestli je plně způsobilý k řízení lidí a taky prověřit jeho příslušnost k davu. Rok 1971, kdy došlo ve straně k velkým kádrovým změnám a Ústřední výbor schválil na svém čtrnáctém sjezdu plán páté pětiletky, byl totiž razantním nástupem k normálnímu životu, jak si ho strana a vláda, zbavená minulých, přítomných a možných budoucích rebelů, volajících po nesmyslných reformách s lidskou tváří, představovala. Bývalí rebelové tak dostali to, po čem volali. Očištění strany byla, svým způsobem, přece rovněž reforma. Prubířským kamenem se pak stal úhel pohledu na bouřlivé události ze srpna 1968.

Otázka, kterou Jirkovi předseda drážní partaje položil, byla tedy prostá: „Souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na československé území?“ Co na to říct. Nadechl se a ve snaze být objektivní, odpověděl: „Myslím, že to nebylo správné. Pořádek jsme si tady měli udělat sami.“  Tak to viděl. Stejně jako mnozí jiní, včetně tazatele, který před srpnem 68 rovněž volal po nových pořádcích. Krátce na to byl z drážního výboru vyloučen a navíc dostal echo, že bude s největší pravděpodobností zbaven i své funkce vedoucího posunu. Jeho morální poklesek byl dokonce rozmáznutý v regionálních novinách Západočeský železničář ve článku s titulem V zájmu konsolidace. „Že já vůl rači nedržel hubu!“ Pozdě bycha honit. Naštěstí štěstí, stálo při něm. Dostalo se mu pouze rady, aby si příště nevyskakoval a vše bude v normálu.

 

V listopadu se, po sedmi letech, konaly všeobecné volby do Federálního shromáždění, obou národních rad a do všech stupňů národních výborů a začátkem prosince jmenoval Ludvík Svoboda novou federální vládu vedenou Lubomírem Štrougalem. Všechno bylo nové a hlavně normální. Tátu Jirku tak docela normálně docela štvalo, že jejich potápěčský oddíl, který založili koncem šedesátých let, musel ze samostatné organizace, přejít pod Svazarm. Štvalo ho to stejně tak moc, jako štvalo v šedesátých letech znovu obrozené skauty, že jejich organizace, konkurující Pionýrům, byla opět zakázaná.

 

Emilku události a dozvuky z roku 1968 moc nevzrušovali. Byť ideově jiného názoru, než její manžel, celou tu věc ani trochu neprožívala. Popravdě, že se jedná o nějakou okupaci, ani nevěřila. Vždyť i její tatínek říkal, že to není možný. Že Sověti nás přeci nemůžou okupovat, když nás před tím osvobodili. Jirka, měl na věci samozřejmě jiný názor, který mnohokrát probral s kamarády u piva. Ale ať už to bylo tak, nebo tak, prostě jí to nezajímalo. Politika šla mimo ní, debaty na ní se doma stali nežádoucími, které rychle ukončila slovy „Nebudeme se o tom bavit.“ Svou péči po pracovní době věnovala jen Jiříkovi, kterému pořád v očích hrály čertovské plamínky. Neposeděl a neustále si vynucoval pozornost. Kde jsou ty chvíle, kdy jí v porodnici říkali, že má nejkrásnější a nejhodnější miminko v celé nemocnici.

 

Bratranec Láďa emigroval do Ameriky v roce 1969. Ona to vlastně zpočátku nebyla klasická emigrace, jako když lidé utíkali za kopečky. Láďa, jako prvoligový fotbalista, hrající za pražskou Spartu, dostal nabídku hrát tři roky za Spartu Chicago, což je nabídka, která se, když chce člověk poznat kus světa, neodmítá. Tak jí přijal a byl šťastný, když se po čase za ním přijela za velkou louži podívat i jeho žena Majka s dcerou. Té se však v Chicagu zalíbilo natolik, že zde chtěla zůstat. Láďa, syn z proletářské rodiny byl zprvu radikálně proti. Když mu však jeho manželka, vyrůstající ve vile lepší rodiny, jež se ráda honosila tím, že je honorací, oznámila, že i když pojede domů, ona i s  dcerou zůstanou v Americe, svůj postoj přehodnotil. Emilce to bylo líto. Nejstaršího bratrance Láďu měla hodně ráda. Nakonec se s tím, že zůstal v kapitalismu, stejně jako zbytek rodiny, z tatínkovi strany, smířila. Láďa zase nikdy na svou rodinu, kterou zanechal v Československu, nezapomněl. Jiřík od něj dostával poštou spoustu pěných dárků. Hlavně oblečení, které nebylo v partiovce k vidění. Třeba tu krásnou žlutou nepromokavou bundu. Emilka mu k ní upletla hezké kamaše a Jiřík byl frajer.

 

Kupodivu, fakt, že Láďa emigroval, Emilce nijak neuškodil, když byly v únoru 1970 zahájeny celostranické prověrky. Ty byly spojené s výměnou stranických legitimací, které měli jako vedlejší efekt odstraňování nespolehlivých osob ze strany. Nemáš rudou knížku, tak nejsi náš. Z více než jednoho a půl miliónu členů KSČ jich bylo, převážně z důvodů „nevhodných“ postojů během krizových let 1968–1969, přes tři sta tisíc vyloučeno. Emilka svou novou legitimaci dostala. Neměla nevhodný postoj. Nakonec, Láďa byl jenom bratranec a na otázku týkající se vstupu sovětských vojsk odpověděla v tom směru, že je dobře, když Sověti zachránili republiku před kontrarevolucí toužící věšet komunisty na lucernách u ulice a stromech. Skutečně tomu věřila. Bylo to i v novinách, tak to musí být pravda. A navíc, co si budeme říkat, v komisi seděli samí její známí.

 

Prověrkami pochopitelně prošel její tatínek Antonín, který svého vnoučka nepokrytě miloval. I přes fakt, že hlídat ho, bylo mnohdy utrpení. Pokaždé, když ho vracel, říkal, ať už Jiříka příště nevodí. A pokaždé se potom ptal, kdy už jim „vnoučka kloučka“, zase dají na hlídání.

 

Začátkem prosince proběhlo sčítání lidu domů a bytů. Úředníci napočítali, že ke dni sčítání žilo v Československu 14 344 987 obyvatel. Jiřík byl jedním z nich. O vánocích se mu málem zasekla v krku kost z kapra, kterého tatínek před tím umlátil paličkou na maso. Bylo to hustý. Maminka udělala dobrý bramborový salát. S majolkou. Byl tak nedočkavý na dárky, že nemohl pořádně ani dojíst. Od ježíška dostal velkou dřevěnou tatrovku a taky housličky na hraní, které brzy poté rozbil. Tatrovka byla bytelná. Vydržela o mnoho déle.

 

Když v roce 1971 Emilka s Jirkou letěli na svou první zahraniční dovolenou, do Bulharska, dědeček s babičkou si Jiříka pořádně užili. Bylo to prý, jako hlídat pytel blech. Táta Jirka, který od bratrance Ládi dostal jako dárek z Ameriky nádherné moderní potápěcí brýle, které dokonce viděl v kině na hrdinech filmu Ohrožení Britaniku, byl z potápění v Bulharsku nadšený. Bylo to o mnoho lepší, než se potápět v rybníku, nebo na Jesenici. Jen ten Jiřík, jen ten Jiřík. Děda řekl, že už nikdy více. Pak vyprávěl jak si Jiřík, který šel za babičkou na návštěvu do kravína, udělal z kravských hoven klouzačku, a když se vrátil, smrděl víc než kapitalistická žumpa, plná imperialistických hoven. Všichni se tomu zasmály. Podobně jako se táta Jirka smál, když mu Jiřík povídal, že když si hrajou před panelákem na vojáky, musí být vždycky velitel. Jinak ta hra nemá cenu.

 

Osmého března roku 1972 čekalo Emilku to nejsmutnější MDŽ v jejím životě. Tatínek umřel v pražské nemocnici. Na rakovinu plic. A tak celý mezinárodní den žen proplakala. Rudý karafiát vystřídala pohřební lilie. Manžel Jirka jí byl samozřejmě oporou a malý Jiřík z toho ještě neměl rozum. Přesto se však zarazila, když si všimla, jak ve chvíli, když svému tatínkovi žehlila sváteční oblek do rakve, její čtyřletý synek pobíhá kolem a bezstarostně se směje, jako by se nic nestalo. Dědeček mu vždycky říkal vnouček klouček a on má ve chvíli, kdy o něj nadobro přišli, hubu od ucha k uchu. Jako kdyby se radoval. V tu chvíli jí napadlo, jestli v něm není něco špatného, nebo zkaženého. Bezcitného. Ale po kom by to ten kluk měl? Nakonec to přičetla bezprostřednosti útlého dětství, naštěstí formovaného socialistickým výdobytkem péče o děti, jakou stát nabízel. Včetně bezplatné podpory pracujícím maminkám zahrnující jak jesličky pro nejmenší, tak i mateřskou školku pro předškoláky. Jiříka si všude dostatečně užili.

 

Po třech letech pobytu v jeslích, totiž Jiřík samozřejmě putoval do mateřské školky, aby si zde hrál s ostatními dětmi, chodil na procházky a na maškarních karnevalech nosil roztomilý červený kostým kašpárka, který mu maminka nechala u známé švadleny ušít. To, že často zlobí a po obědě, zásadně odmítá spát, což bylo ve školce povinností, se dozvěděli rodiče vzápětí. Jiřík si zase stěžoval, že ho „souška“ za trest zavírá ve sklepě. To by bylo sice znepokojující, ale kdo má Jiříkovi všechno věřit. Jiřík měl totiž moc bujnou fantasii a dokázal si na svůj věk hodně vymejšlet. Vrcholem bylo, když začal po ostatních dětech ve školce, házet jídlo. Prý si hrál na válku a byl velitel. Teta Kristýna, která Jiříka vyfasovala na hlídání na malou chvilku na nádraží, řekla, že než aby ho hlídala příště, raději emigruje. Klidně i do Ruska. Označení „je jako pytel blech“ se v souvislosti s Jiříkem, objevovalo stále častěji. Proto Milušku potěšilo, když teta Ančí, která si vzala za manžela rakouského profesora psychologie, byla nadšená, jak Jiřík hezky zpívá, a že dokonce dokáže, v předškolním věku, zpaměti odrecitovat celého Erbenova Vodníka z Kytice. Její manžel s akademickým vzděláním podotkl, že to dítě je na svůj věk nadprůměrně inteligentní. Tak k tomu prostě navíc trochu zlobí a má potřebu na sebe neustále strhávat pozornost. No a co. Jeho táta taky není zrovna „mouchy snězte si mě“. Však on snad jednou dostane rozum.

 

To však, ale všechno už odnes čas. Jiřík je teď školák. Prvňáček. Nad vchodem do školní budovy transparent hlásal: „Obětavou prací za spokojený život naší mládeže!“ Emilka otřela slzy dojetí. Když se ho ptala, čím by chtěl, až vyroste být, řekl, že popelářem. Popeláři mají totiž parádní auta, jejichž zadní část s pákou, vypadá tak fantasticky. Jako Lunochod. Nebo taky kosmonautem. Jako Gagarin. Emilka se té dětské pošetilosti zasmála. Nepochybovala, že určitě dospěje v přínos celé socialistické společnosti, jak říkala ve svém uvítacím proslovu soudružka učitelka Horáková, ale popelář z něj snad a kosmonaut určitě, nebude. Ta samá soudružka učitelka pak o několik měsíců později Jirkovi a Emilce začala posílat vzkazy, že Jiřík je hodně nepořádný, často si neplní domácí úkoly, ve škole si místo učení hraje a vůbec je takový „živější“. Slůvko hyperaktivní v těch dobách do slovníku pedagogů ještě nepatřilo.

 

Byl to významný na události hodně bohatý rok. Ludvík Svoboda se stal podruhé prezidentem, západní Němci uznali Mnichovskou dohodu z roku 1938 za neplatnou a v Chile se konal fašistický puč, díky kterému Československo přerušilo s touto zemí diplomatické styky. Emilka výhrady Jiříkovi soudružky učitelky vždy diplomaticky, bez přílišných protestů, vyslechla. Rodičovské schůzky ve škole se pro ní začínaly stávat hodně nepříjemnou povinností a pro Jiříka důvodem k oprávněným obavám, neboť po nich tradičně dostal od táty, který na ně zásadně nechodil, nařezáno. Někdy i na holou. To většinou pak vřískal na celý panelák a sousedi mlátili koštětem do stropu, nebo něčím kovovým na topení, aby už byl klid.  Emilka pak Jirku rychle krotila. Co na to řeknou lidi!

 

Emilce se opět doneslo, že kdosi prohlásil, co že to jsou za rodinu, když mají takového syna. Do psychologické poradny na přezkoumání duševního stavu, Jiříka poslala až v třetí třídě jeho nová třídní, soudružka učitelka Baxtová, která se nejednou nechala slyšet, že to dítě roste pro kriminál. Výsledek psychologického vyšetření byl překvapivý. Psycholog v něm Emilce a Jirkovi napsal, že by bylo pro Jiříka nejlepší, kdyby změnil učitele, popřípadě celou školu.

 

 

Věnování dvaadvacáté

„Tento text bych chtěl především věnovat své bývalé soudružce učitelce Baxové, která mi v průběhu několika školních  let ukázala, jak to může vypadat, když si pedagog (pokud se jí tak vůbec dalo říkat) zasedne na svého žáka. Její chování bylo tak svinské, že si fragmenty této „pedagogické“ péče, pamatuji dodnes. Zároveň bych ho chtěl věnovat i všem ostatním pedagogům, se kterými jsem kdy přišel do styku a tím se jim i zároveň hluboce omluvit. Ano, mnohdy, jsem se choval jako velké, nezvladatelné hovado. Já vím. Sorry, soudruzi a soudružky.“

 

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA

 

Jiříkův obyčejný příběh 02: Město. 21. srpen (1968)

 

více ze společnosti >>

• 
  Jiříkův obyčejný příběh 02: Město. 21. srpen (1968)