Mlha nad blaty, klapající mlýn sloužící jako navigační maják, samopal ukrytý ve futrálu na housle, chlapské kamarádství a chudinka Libuška Švorcová, donucená k emigraci, topící se v bezedném močále. Legendární film Král Šumavy všem vysvětlil, že hlídat československou státní hranici bylo jedno velké dobrodružství.

 

Stejně na tom byla i Drsná planina, kde československé poválečné pohraničí žilo neklidem, přes čáru se promenádovali fašističtí uprchlíci, banderovci toužící zdrhnout do americké okupační zóny, stejně jako Němci, kteří se nedokázali smířit s poválečným odsunem. Po únoru 1948 se k nim přidali i uprchlíci na západ, takzvaní kopečkáři, kteří nechtěli žít ve světle výhod komunistického a socialistického zřízení. A bylo jich stále víc a víc. Bylo tudíž potřeba přitvrdit.

 

 

Vítejte v drsné realitě padesátých let. Době, kdy končila vláda nad hranicí svěřená Sboru národní bezpečnosti. Její část se v roce 1949 sloučila s finanční stráží a vytvořila Pohraniční stráž. Vítejte v době, kdy se československá hranice o délce 3 479 kilometrů stala v místech, kde dělila socialismus s kapitalismem v železnou oponu, kterou prorokoval Churchill již v roce 1946. Vítejte v době, kdy 11.7.1951 vyšel v platnost zákon o ochraně státní hranice. Jeho součástí bylo i právo pohraničníka použít zbraň tak, aby zabíjela. Od toho přeci zbraně jsou. Stejně tak onen zákon stanovil, že ochrana hranic je zájmem všech a lidi by měli vše podezřelé hezky nabonzovat. A taky vymezil místa, do kterých byl vstup jen na zvláštní povolení. Československá státní hranice se totiž měla stát navíc pastí pro všechny ty, kteří si neváží socialistických výdobytků a chtějí sprostě zdrhnout.

 

 

Akce Kámen (nebo taky Kameny), kterou StB rozjela po únoru 1948 a jejíž půvab byl ve falešné americké posádce postavené na československém území, kde se uprchlíků ochotně ujali převlečení agenti StB, již nestačila. Navíc, mnozí zainteresovaní jí využili k soukromničení, kdy nalákali kopečkáře do míst, odkud se již nikdy nevrátili. Motivem byla normální loupež a vražda. Jednu takovou bestii ulovil i televizní major Zeman. Bylo třeba udělat neprodyšnou čáru. Pevnou hráz mezi spravedlivým socialismem a nespravedlivým kapitalismem zasnoubeným s imperialismem. Zastavit masovou vlnu emigrace. 

 

 

Zakázané pásmo, kde nesměl nikdo bydlet mnohdy sahalo až do hloubky dvou kilometrů od státní hranice, kde postupem času vyrostl elektrický drátění plot, kontrolní orné pásy s detekcí stop a objevila se zde i minová pole. Nad jeho bezpečností pak bděla Pohraniční stráž, tentokrát již jako vojenská jednotka posílená o mnoho tisíc mužů. Přesně po vzoru sovětských pohraničních vojsk. 11. červenec se stal jejich státním svátkem. A taky dnem, kdy československá vláda začala brát kontrolu hranic smrtelně vážně. Tak smrtelně, že na obou stranách barikády začali pochopitelně umírat lidé. Na htanici se tak začal odehrávat boj. Válka. A každá válka má své oběti.

 

 

Stejně jako každá válka má své stránky, kterými se nikdo nechlubí. Nejednou se stalo, že byl „narušitel hranic“ polapen, nebo střelen až hluboko v západním území, což je třeba případ prchajícího pohraničníka Aloise Jeřábka, který byl v lednu 1953 postřelen až na rakouském území, unesen zpět do Československa, kde byl pak popraven. Docela drsným případem pak bylo, když v září roku 1986 skupina pohraničníků, pronásledující dva polské utečence zastřelila na německém území bavorského sedláka Johanna Dicka, kterého následně unesla na druhou stranu stranice, aby zahladila stopy. Nepovedlo se a vyklubal se z toho slušný průser.

 

 

Běženci od padesátých let moc velký prostor na pokojné překonání hranic neměli. Mnoho jich zůstalo mrtvých v ostnatém drátu, nebo provrtáno kulkami ze zbraní pohraničníků. Proto se taky po revoluci vytvořil zcela zcestný kult československého pohraničníka, coby represivního komunistického kata, což je samozřejmě nesmysl. Pohraničníci byli vojáci a měli za úkol chránit hranici v souladu s tehdejšími zákony. To že nadřízení motivovali jejich výkonnost různými odměnami, nebo že se mezi nimi našli až přespříliš aktivní svině, je věc druhá, která však na podstatě věci nic nemění. Stejně tak se mezi nimi našli i tací, kteří, díky své výhodě znalosti okolí a systému utekli. A nebylo jich málo. Hlavně z tohoto důvodu byly dvoučlenné hlídky kombinovány mazákem a nováčkem pohromadě.  Zkazky o totální kádrové prověřeností vojáků PS jsou taky mimo mísu.  Ovšem stejně tak reálný je i fakt že se na hraniční čáře odehrálo nejedno svinstvo. 

 

 

Začínalo to většinou v příhraničních oblastech zakázaného pohraničního území. Už zde bylo dostatečné množství udavačů a pomocníků VB ochotných nahlásit či prolustrovat každou podezřelou cizí tvář. Kromě vojáků a hlídek se samopaly a vlčáky, pak tady byly již zmíněná minová pole a elektrický plot. Ovšem minová pole byla odstraněna jako neúčinná koncem padesátých let a elektrická šťáva byla vypnutá v šedesátých letech. Tyto opatření pak nahradila různá signální zařízení detekující pohyb možného narušitele. A věrným společníkem československého pohraničníka byl i pes. Vlčák se speciálním výcvikem „jít narušiteli po krku“. Ten se třeba zúročil v osmdesátých letech, kdy dva psi roztrhali východoněmeckého uprchlíka Hartmutha Tautzla, který se pokoušel uprchnout směrem od Bratislavy do Rakouska. Metoda této techniky byla nazývána SUP (Samostatně útočících psů). Podle jedné z bilancí, na hranicích zanechalo život 280 uprchlíků a tisíce jich byly zatčeny.

 

 

Na druhou stranu, to, že hranice ČSSR je po padesátých letech přísně střežena věděl každý. A tak, pokud se jí někdo chtěl vědomě překonat, musel zákonitě počítat s velkým rizikem. Včetně rizika smrti. Proto odsuzovat vojáky, kteří dělali svou práci (byť z zájmu špatné ideologie), mnohdy s nasazením života, mrtví byli samozřejmě i na straně pohraničníků, je jen hloupý tendenční populismus.