Vlastním jménem Barbora (za svobodna Novotná, po matčině svatbě v Baruščině půl roce Panklová) vyrůstá v Ratibořicích, kam se v těžkých chvílích svého života v mysli utíká.   

 

Čtenářům pak s láskou a péči ve svém proslulém románu popisuje domov, venkov, hodnoty a  laskavé vrásky  moudré a požehnané babičky, ale nezůstává jen u snových příkras. Vsazuje do svého díla i noční můry žen –  na postavě venkovanky Viktorky nás děsí šílenstvím z nešťastné lásky,  zburcované uhrančivým pohledem rajcovního vojáka.

 

 V České Skalici chodí do školy. Nad rámec základního vzdělání čerpá v německé rodině panského správce, kde poprvé přišla do styku s literaturou. Pod nátlakem matky Boženka v sedmnácti uzavírá sňatek s celním úředníkem Josefem Němcem, který má o patnáct let víc a ... lepší už to nebude! Josef je unavený, nerudný typ, který se nakonec projevil i jako násilník ke své, budiž, veřejně a upřímně nevěrné ženě.

 

 V tehdejším Rakouském mocnářství s fungující a rozšířenou politikou udavačství to manželé Němcovi nemají jednoduché. Význam jejich příjmení je dost nevystihuje, oba jsou zarytí Češi, vlastenci. Božena má prořízlou pusu a natolik upřímné srdce, že jí následky nemohou v jejích aktivitách zastavit. Naopak. Pochopila rozdíl mezi opravdovým vlastenectvím a opatrným vlastenectvím měšťáků. Josefova konspirace přinášela nemalé problémy, tajná policie je stále sledovala. Jeho nadřízení s ostražitostí sledovali jeho projevy češství a služební horlivosti. V souvislosti s tím byl často služebně překládán. Manželé se téměř každý rok stěhovali. Během těchto přesunů se jim narodily čtyři děti. Karel, Hynek, Jaroslav, Theodora. Božena na své misii sbírala české lidové pověsti a zajímala se o sociální podmínky lidu. Když rodina konečně zakotvila v Praze,  Němcová se scházela se všemi představiteli tehdejší české kultury. Začala psát a uveřejňovat básně v časopisech.

 

V roce 1845 se Němcovi přestěhovali na Chodsko. Němcová se začala věnovat sběratelské činnosti a zajímala se o sociální podmínky lidu. Jako jedna z prvních u nás se seznámila s učením utopického socialismu, jak ho propagoval filozof a kněz Matouš Klácel. A že ho teda propagoval zajímavě. V podstatě si ulítl na takovém předobrazu hippies. Roku 1869 odplul do Ameriky, kde se s krajany několikrát pokusil založit společnost (resp. sektu), založenou na lásce lidí a jejich dobročinnosti. Členové těchto společenství se oslovovali bratře a sestro a říkali si nemýlenci...což mluví za vše. No, se zajímavými lidmi se naše mladá maminka stýkala. 

 

Z malých honorářů za její literární činnost se jí i dětem žilo bídně. Živila se praním, úklidem a příležitostným psaním, často žila na dluh. Božena Němcová prožila celý život v ponižující chudobě a často i v hladu. Její povzdech: "Těžko povznésti ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží". Korespondence ukazuje, že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích. Neúčinnost této pomoci kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí vlastenci uspořádali a s posmrtnou slávou, které se jí dostalo. Pohřbena je na Vyšehradě. Její hrob byl původně vedle hrobu Václava Hanky, ale po smrti jeho ženy Barbory byly ostatky Boženy Němcové přeneseny na současné místo. Její muž byl pohřben v Táboře, kde zemřel, u svého syna Karla. 

 

Její život nebyl pohádka, spíš horor, čáry a kouzla, tak trochu báje a pověsti našeho starého českého matriarchátu. A takové je i její dílo. Děsivý realismus a bláznovství prosvítá v hávu pohádkového idealismu, kde se všichni milujeme a vůbec na sebe nežárlíme ani netrpíme.

 

Text: Marie Řeháková